"To je ono,"

řekl Kollberg,"tam někde musel stát."
"Což by vysvětlilo..."
"Copak?" zeptal se Gunvald Larsson. Martin Beck mlčel.
"Co jsi chtěl říct?" zeptal se Kollberg."Co by se tím vysvětlilo?"
"Proč Stenström nestačil vystřelit," řekl Martin Beck.
Ostatní se na něho tázavě podívali. Gunvald Larsson jenom odmítavě zavrčel.
"Máte pravdu, máte pravdu," řekl zamyšleně Martin Beck a palcem a ukazováčkem pravé ruky si mnul nos. Dveře se rozletěly a vešel Hammar následován Ekem a jedním ze spolupracovníků státního žalobce.
"Rekonstrukce," řekl krátce."Ať sem nedávají žádné hovory. Jste připraveni?"
Martin Beck se na něho nevesele podíval. Přesně takhle vždycky do místnosti vtrhl Stenström, bez zaklepání, jako povodeň. Téměř vždycky. Všem tím šel hrozně na nervy.
"Co to máš?" zeptal se Gunvald Larsson."Večerníky?"
"Ano," přisvědčil Hammar."Velice povzbuzující."

Musíme si to probrat,

řekl energicky Gunvald Larsson a zabouchl dveře."Přesně ve tři bude u Hammara porada. Za deset minut."
Martin Beck který právě telefonoval na něho vrhl podrážděný pohled a Kollberg vzhlédl od nějakých papírů a zabručel:
"Jako bychom nevěděli, na čem jsme. A s prázdným žaludkem toho moc nevymyslíme."
Vynechat oběd nebo večeři, to byla jedna z mála věcí, která dokázala Kollberga vyvést z míry. Teď už vynechal nejméňe tři jídla, a měl proto mizernou náladu. Kromě toho mu Gunvaldův spokojený výraz vnukl podezření, že se byl právě někde najíst.
"Kde jsi byl?" ptal se podezřívavě.
Gunvald Larsson neodpověděl. Šel si sednout ke svému psacímu stolu. Kollberg ho sledoval pohledem.
Martin Beck položil telefon."Co se hádáte?" zeptal se.
Vstal, vzal své poznámky a šel ke Kollbergovi.
"Volali z laboratoře. Napočítali tam osmašedesát prázdných nábojnic."
"Který kalibr?" zeptal se Kollberg.
"Ten, co jsme předpokládali. Devět milimetrů. Všechno nasvědčuje tomu, že sedmašedesát z nich bylo z téže zbraně."
"A ta osmašedesátá?"
"Walther sedm pětašedesát."
"To byla ta, co ji Kristiansson vystřelil do stropu," poznamenal Kollberg.
"Právě ta."
"To nasvědčuje zase jen tomu, že ten šílenec, co střílel, byl sám," řekl Gunvald Larsson.
"Taky bych řek," přisvědčil Martin Beck.
Šel k nákresu a u nejširšího křídla prostředních dveří autobusu nakreslil křížek.

Což dokazuje,

"že pachatel nemoh zmizet Severonádražní ulicí směrem na jihovýchod, ani Norrbackou ulicí směrem na jih. Jelikož nevběh na nákladové nádraží, zbývá jediná možnost. Severonádražní ulice v opačném směru."
"Jak víte... jak víme, že nevběh na nákladový nádraží?" ozval se Kristiansson.
"Protože to je jediná strana, kde jste všechno nepošlapali.
Zapomněli jste přelézt ohradu a projít se tam."
"Dobře, Gunvalde, teď sis tu pointu vychutnal," řekl Martin Beck."V pořádku. Ale trvalo ti to jako obvykle strašně dlouho, než ses dostal k jádru věci."
Kristianssona a Kvanta to natolik povzbudilo, že se po sobě s úlevou a tichým srozuměním podívali. Ale nato řekl Gunvald Larson.
"Kdybyste neměli v makovicích, jenom seno, mohli jste skočit do auta, vraha dohonit a chytit ho."
"Nebo se dát odbouchnout," namítl pesimisticky Kristiansson.
"Až toho chlapa půjdu zatknout, tak vás dva na mou duši poženu před sebou," řekl vztekle Gunvald Larsson.

"Mlč, sakra!" utrhl se na něho Gunvald Larsson. Kvant sebou škubl a otevřel ústa, aby něco řekl, pak ale vrhl pohled na Martina Becka a opanoval se.
"Nevšiml si, že by okna byla prostřílena, čehož si mimochodem nevšimly ani tyhle dva exempláře, když se potom nakonec přece jen přiloudaly. Ale všiml si, že jsou přední dveře otevřeny. Myslel, že došlo k dopravní nehodě, a spěchal pro pomoc. Odbočil na Severonádražní ulici směrem na jihozápad, protože naprosto správně usoudil, že z konečné stanice autobusu přivolá pomoc dřív, než kdyby se vracel Norrbackou ulicí nahoru do kopce."
"Jak to?" zeptal se Martin Beck.
"Protože předpokládal, že na konečné stanici bude stát nějaký autobus. Jenže tam žádný nestál. A naneštěstí potkal policejní auto."
Gunvald Larsson vrhl vražedný pohled na Kristianssona a Kvanta.
Jeho oči měly barvu bledě modrého porcelánu.
"Policejní auto ze Solny totiž právě vylezlo ze svého okresu jako červ z díry. Jak dlouho jste tam stáli s předními koly na hranici města?"
"Tři minuty," řekl Kvant.
Spíš tak čtyři nebo pět," upřesnil Kristiansson."
Kvant se po něm vyčítavě podíval.
"A viděli jste někoho tamtudy přicházet?"
"Ne," řekl Kristiansson."První, koho jsme uviděli, byl ten člověk se psem."

Kdo znal kriminálního

"asistenta Stenströma, ten ví, že si potrpěl na přesný čas," pokračoval smutně Martin Beck."Byl postrachem hodinářů. To znamená, že jeho hodinky šly přesně.
Pokračuj, Gunvalde."
"Ten dědek se psem šel po Norrbacké ulici směrem ke Karlberské třídě. Autobus ho dokonce míjel zrovna na začátku Norrbacké ulice. Trvalo mu asi pět minut, než došel svažující se Narrbackou ulicí až dolů. Autobus ten úsek ujel za pětačtyřicet vteřin.
Cestou nikoho nepotkal. Když došel k rohu ulice, uviděl autobus stát na protější straně."
"No a co?" poznamenal Kvant.

Tak vidíš.

"Nechal jsem dneska dědu ten úsek přeběhnout. I se psem. Třikrát za sebou. Víc už ten pes nemoh."
"To je týrání zvířat," řekl rozhořčeně Kvant.
Martin Beck si ho okamžik překvapeně a se zájmem prohlížel.
"Nedokázal ten úsek zdolat za kratší dobu než za tři minuty.
Takže ten děda nemoh autobus vidět dřív než sedm minut po jedenácté. A my víme téměř s naprostou jistotou, že k té hromadné vraždě došlo tři až čtyři minuty předtím."
"Jak to víte?" divili se Kristiansson a Kvant jednohlasně.
"Po tom vám nic není," odsekl Gunvald Larsson.
"Podle hodinek kriminálního asistenta Stenströma," vložil se do toho Martin Beck."Jedna z kulek mu proletěla hrudí a uvízla v pravém zápěstí. Roztříštila korunku jeho náramkových hodinek značky Omega Speedmaster, což podle expertizy znamená, že se hodinky zastavily přesně v týž okamžik. Ukazovaly tři minuty a třicet sedm vteřin po jedenácté."
Gunvald Larsson se na něho díval odsuzujícím pohledem.

Asi tak dvě minuty předtím,

" než jsme dojeli k autobusu," řekl Kristiansson, který civěl na své holínky.
"To souhlasí, protože podle jeho výpovědi jste ztratili nejmíň minutu tím, že jste seděli. v autě a pouštěli si hubu na špacír.
O psech a podobně. Mám pravdu?"
"Jo," zamumlal Kristiansson.
"Takže když na vás zavolal, mohlo být přibližně deset nebo jedenáct minut po jedenácté. Jak byl ten člověk daleko od autobusu, když vás zastavil?"
"Asi tak tři sta metrů," řekl Kvant.
"To souhlasí," řekl Gunvald Larsson."A vzhledem k tomu; že mu je sedmdesát a ještě k tomu se vláčel s nemocným jezevčíkem..."
"Nemocným?" divil se Kvant.
"Ano, nemocným," potvrdil Gunvald Larsson."Ten pes trpí výrůstky na páteři a je skoro chromý na zadní nohy."
"Konečně začínám chápat, oč ti jde," vmísil se do rozhovoru Martin Beck.

"Mnó," začal Kvant.

"Já vám to řeknu," přerušil ho Gunvald Larsson."Pobíhali jste sem a tam jako otrávené krysy, rozšlapávali krev a vyteklé mozky a šoupali mrtvolama! Čtyři minuty!"
"Nechápu, v čem je to konstruktivní..." začal Martin Beck, ale Gunvald Larsson mu ihned skočil do řeči."Počkej moment. Tihle dva pánové se sice čtyři minuty namáhali, aby to na místě činu co nejvíc zaneřádili, ale fakticky tam přišli v jedenáct hodin třináct minut. Ale nepřijeli tam sami od sebe, poslal je tam někdo, kdo ten autobus uviděl před nimi, Je to tak?"
"Ano," přisvědčil Kvant.
"Byl to dědek se psem," doplnil ho zase Kristiansson.
"Správně! Byli přivoláni člověkem, jehož jméno se vůbec nepokusili zjistit a jehož totožnost bychom už možná nezjistili nikdy, kdyby nebyl tak ochotný a nedostavil se sám od sebe. Kdy jste toho člověka se psem uviděli?"
"Mnó," začal Kvant.

Nezačni zase zvracet

" Kalle," nabádal ho Kvant.
Otevřely se dveře a vešel Martin Beck. Kristiansson honem vstal a po chvíli vstal i Kvant.
Martin Beck na ně kývl a tázavě se podíval na Gunvalda Larssona.
"To ty tady tak křičíš? Jakoupak to má cenu na kluky křičet?"
"To bych řek, že má," ohradil se Gunvald Larsson."Já křičím konstruktivně."
"Konstruktivně?"
"Přesně tak. Tihle dva troubové..."
Sám se přerušil a změnil slovník.
"Tady tihle kolegové jsou jediní svědci, který máme. A teď poslouchejte, co vám řeknu! V kolik jste přišli na místo činu?"
"V jedenáct hodin a třináct minut," řekl Kvant."Přesně. Zjistil jsem si čas podle svého chronometru."
"No vida, chronometru! Přesně v tu dobu jsem seděl tady, co sedím teď," pokračoval Gunvald Larsson."Zprávu jsem dostal v jedenáct hodin osmnáct minut. Když budeme počítat hodně velkoryse, tak vám to mohlo trvat půl minuty, než jste zprávu odvysílali, a ústředna mi ji předala v patnácti vteřinách, takže ještě pořád zbývají čtyři minuty. Co jste ty čtyři minuty dělali?"

"Ne," řekl Kvant.

"Jak to víte? Co jste dělali potom, když jste tu kanonádu skončili?"
"Šli jsme se nahoru podívat," řekl Kristiansson.
"Nikdo tam nebyl," doplnil Kvant.
Gunvald Larsson na ně mlčky zíral nejmíň půl minuty. Pak uhodil pravou dlaní do stolu a křičel:
"Takže vy jste lezli nahoru oba dva? Jak vás, proboha, mohla taková hovadina vůbec napadnout?"
"Šli jsme každý z jedné strany," zpokorněl Kvant."Já šel nahoru po zadních schodech a Kalle po předních."
"Aby nám ten nahoře neunik," vylepšil to Kristiansson.
"Ten nahoře? Vždyť tam nikdo nebyl! Podařilo se vám jenom zničit každou stopu, co jich v tom zatraceným autobuse bylo! A to nemluvím o těch, co byly venku kolem autobusu! A proč jste se motali mezi těma mrtvolama? Aby to tam bylo ještě víc od krve?"
"Chtěli jsme se přesvědčit, jestli některá z nich nežije," řekl Kristiansson.
Zbledl a polkl.

Kvant

začínal ztrácet trpělivost a vztekle zíral na muže za psacím stolem.
"Ovšem hroši a podobný zvířata obvykle nebývají ozbrojený," pokračoval vlídně Gunvald Larsson."Přesto někdo v autobuse střílel z Waltra ráže sedm celých pětašedesát, přesněji řečeno, vystřelil u předních schodů směrem nahoru. Kulka se odrazila od vnitřní vrstvy stropu a našla se ve vycpávce jednoho ze sedadel v horní části autobusu. Co myslíte, kdo jí asi mohl vystřelit?"
"My," řekl Kristiansson."Totiž já."
"Opravdu? A na co jste střílel?"
Kristiansson se nešťastně podrbal na zátylku."Na nic." řekl.
"Byl to varovný výstřel," přispěchal mu na pomoc Kvant.
"A koho měl varovat?"
"My jsme si mysleli, že vrah je třeba ještě v autobuse a schovává se v horním patře," řekl Kristiansson.
"A schovával se tam?"

A Gunvald Larsson

odšoupl arch papíru na jejich stranu stolu.
"Rozumíte tomu, co tam stojí? Nebo vám to mám vysvětlit?"
Kristiansson zavrtěl hlavou.
"Milerád vám to vysvětlím," řekl Gunvald Larsson."Je to předběžná zpráva o ohledání místa činu. Vyplývá z ní, že dvě osoby s číslem bot čtyřicet šest zanechaly v celém tom zatraceném autobuse, a to v obou patrech, přibližně sto otisků bot. Co myslíte, kdo to mohl být, ti dva?"
Neodpověděli.
"Na vysvětlenou bych ještě dodal, že jsem před chvílí mluvil s jedním z expertů z laboratoře a ten mi říkal, že to tam vypadalo, jako by tam několik hodin pobíhalo stádo hrochů: Ten expert je dost chápavej, ale přesto vůbec nemohl pochopit, jak to stádo hrochů, které se skládalo ze dvou lidí, stačilo za tak krátkou dobu zničit prakticky všechny stopy."

Kristiansson neodpověděl.

Kerstin byla jeho žena a neměl rád, když s ním někdo o ní chtěl zapřádat rozhovor.
Kvant pro to neměl příliš pochopení.
Pět minut nato otevřel Gunvald Larsson dveře a řekl zkrátka:
"Pojďte dál."
Vešli a sedli si. Gunvald Larsson si je kriticky změřil.
"Jen se hned usaďte!"
"My už sedíme," upozornil ho upřímně Kristiansson.
Kvant ho netrpělivým gestem umlčel. Začínal tušit nepříjemnosti.
Gunvald Larsson zůstal chvilku mlčky stát. Nakonec si sedl k psacímu stolu, těžce vzdychl a začal:
"Jak dlouho jste u policie?"
"Osm let," odpověděl Kvant.
Gunvald Larsson vzal ze stolu list papíru a chvilku si jej prohlížel.
"Neumíte náhodou číst?" zeptal se.
"Umíme," řekl Kristiansson, než ho stačil Kvant zadržet.
"Tak si přečtěte tohle."

V druhém poschodí

potkali Kollberga. Kývl vážně hlavou a tvářil se poněkud nepřítomně. Otevřel jedny dveře a řekl:
"Gunvalde, přišli ti dva ze Solny."
"Řekni jim, ať počkají," ozval se hlas zevnitř.
"Počkejte," řekl Kollberg a odešel.
Když čekali dvacet minut, Kvant se začal neklidně vrtět.
"Nenaštvalo by tě to? Měli jsme teď mít volno. A já slíbil Silvě, že ohlídám děti, až ona půjde k doktorovi."
"Je to blbý," přisvědčil pochmurně Kristiansson."Říká, že má asi něco s vnitřkem..."
"To je taky blbý," znovu přisvědčil Kristiansson.
Ta bude mít radost!" pokračoval Kvant."Stejně ji pomalu přestávám poznávat. Ta se, člověče, v poslední době mění! Taky ti Kerstin tak ztloustla?"

Před policejní budovou na Kungsholmské ulici stály dvě osoby, které si nic na světě nepřály toužebněji, než aby stály někde úplně jinde. Obě měly policejní čepici a kožený kabát s pozlacenými knoflíky, závěsník přes prsa a u opasku pistoli a obušek. Jmenovaly se Kristiansson a Kvant.
Přišla k nim elegantní starší dáma a oslovila je:
"Promiňte, jak se dostanu na Hjärnovu ulici?"
"To já nevím," odpověděl Kvant."Zeptejte se strážníka. Tamhle jeden stojí."
Dáma se na něho zkoprněle podívala.
"My tu jaksi nejsme doma," zachraňoval situaci Kristiansson.
Dáma na ně civěla, ještě když stoupali po schodech ke vchodu do budovy.
"Co myslíš, že nám budou chtít?" zeptal se Kristiansson poněkud nervózně.
"No přece svědectví," řekl Kvant."Byli jsme tam první."
"To jo," řekl Kristiansson."To je jasný, ale..."
"Žádný ale a honem do výtahu!"

Kollberg

rozhodil rukama a pokrčil rameny:
"Nemám tušení," řekl."Kromě normálních denních povinností ovšem.
Asi nedělal dohromady nic."
"V poslední době jsme nic neměli," doplnil Martin Beck.
"Měl hodně volna. Předtím měl strašnou spoustu přesčasů, takže si to volno zasloužil."
Hammar bubnoval prsty o hranu stolu a chvilku uvažoval.
Pak se zeptal:
"Kdo vyrozuměl jeho snoubenku?"
"Melander," řekl Kollberg.
"Myslím, že byste si s ní měli co nejdřív promluvit podrobněji," řekl Hammar."Ta přece musí vědět, co v poslední době dělal."
Udělal pauzu a dodal:"Pokud ovšem..."
Zmlkl."Copak?" zeptal se Martin Beck.
"Chtěl jsi říct, pokud něco neměl s tou ošetřovatelkou?`" zeptal se Kollberg.

O hodinu později

se přesně na totéž zeptal Hammar Martina Becka.
Hammar shromáždil svou zvláštní vyšetřovací skupinu, která se od této chvíle měla věnovat výhradně vraždě v autobusu. Skládala se ze sedmnácti zkušených kriminalistů pod Hammarovým vedením.
Martin Beck a Kollberg se měli na vedení podílet.
Probrali fakta, která měli k dispozici, pokusili se o analýzu situace a rozdělili si úkoly. Když byli hotovi a všichni kromě Martina Becka a Kollberga opustili místnost, zeptal se Hammar:
"Co v tom autobuse pohledával Stenström?"
"Nevím," řekl Martin Beck.
"Nikdo zřejmě neví, čím se v poslední době zabýval. Ví to snad někdo z vás?"